O tom jak nás Dobby zachránil před hladem
14.04.2009
Bylo to o velikonocích. Rozhodli sme se odjet do Těchonína a tam lízt a jezdit na kole a chodit a užívat si krásného jarno letního počasí. V neděli odpoledne byl na plánu výlet za kamarádkou a to byl přesně ten čas, kdy to všechno začalo. Opustili sme chalupu a zapomněli zavřít zadní dveře, které vedou na zahradu. Našeho jediného hlídacího psa sme vzali sebou a to byla ta chyba 
( i když po pravdě, kdyby zůstal v tý chalupě sám tak by buď ty hodiny o samotě prokňučel a nebo vlastně hned po té, co by našel otevřené dveře zdrhnul, takže by stejně nikdo nehlídal) . Vraceli sme se po asi čtyřech pěti hodinách, naštěstí zpáteční cesta měla zástávku v hospodě, kde sme se i dobře navečeřeli.
Náš úžas po otevření dveři chalupy neznal konce. V kuchyni se po zemi válely obaly od klobás, párečků, sýrů, alobal od domácí sekané. Doblinova mistka s granulema byla vyluxovaná a miska s vodou, vlastně teď už bez vody , pořádně oslizlá. Zmizely i dva balíčky těstovin a dva mazance. Podle oslizlé misky sme usoudili, že to asi žádný špatný vtip od místních či našich známých nebude, že nás asi prachsprostě vyžral nějakej vesnickej čokl. Potupa maximální, představa celého velikonočního dne bez jídla též k nezaplacení ( neb v takových horských prdelkách prostě o velikonocích obchod otevřeno nemá ). Zbyl nám jenom med ve sklenici, kterou nedokázal ten vyhladovělej vesnickej psík zlikvidovat. A jako věčná památka na něj i ochcanej roh v chodbě, kterej byl potupou našemu pakopsovi. Ten to nemohl pořád nějak pochopit a tak očichával roh z jedné strany, pak z druhé a opět se vracel k původní pozici, naštěstí pro nás svou nohu nezvedl a nesnažil se hrůznou stopu potupy přechcat. Ještě že tak.
My dva s Petrem sme teda byli po večeři, Doblin měl smůlu a šel spát hladovej, protože prostě ani pytlík s jeho granulama nebyl ušetřen a byl sežrán. Když si uvědomím, co všechno do sebe tan hajzlík naházel, představuju si ho jako toho psa v té pohádce o pejskovi a kočičce, jak jim sežral dort a pak ležel na zádech a bolelo ho bříško.
Ráno bylo nádherný, já s Petrem sme ještě pořád trávili včerejší večeři takže nám bylo vcelku hej, Doblin už od svítání po nás házel hladové pohledy, jako že teď už by to bylo fakt na místě, něco mu dát. Sedli sme si na zápraží a kochali se teplem ( které mimochodem bylo jenom venku, vnitřní prostory chalupy byly silně podmražené ) a sluncem a pakopsík pobíhal zmateně kolem ( jistě projížděl pachové stopy po včerejším návštěvníkovi ) a snažil se sežrat co se dalo. Já se pomalu smiřovala s tím, že až do příjezdu do Mýta ( večer) bude půst. Najednou ale Doblin zabořil hlavu do kytiček plazivek, co se táhly podél zdi a začal něco tahat ven. Že by chcíplá myšička, říkali sme si s Petrem. Když to ale začalo šustit, přebral iniciativu Petr a tahal on a tahal a tahal až vytáhl jeden mazance zabalený v igeliťáku. Sláva, máme snídani !!! Mazanec byl lehounce okousán, ale což. Okraj se hodil objevitelovi a zbytek sme namazali medem a snědli. Pak Petr ještě jednou v doprovodu našeho jediného, hrdého, chrabrého psa prošel zahradu a objevil druhý mazanec pod keříčkem tuhle, jeden balíček těstovin pod druhým keříčkem támhle. Hlava mi nebere, co ten zloděj asi udělal s tím druhým pytlíkem těstovin, ale což, aspoň si pochroupal chlapec.
A tak nás Dobby zachránil před hladem a k naší velké spokojenosti ukázal, že není žádný ořezávátko, co nic neumí, ale že je to opravdový pakopes, který když jde o žrádlo, nikdy neselže.
A co na to pakopes? Brnkačka, zívačka